Cestování  |  Bolívie 2012

Obsah této stránky se v těchto dnech zpracovává. Stránka tedy není úplná. Doporučuji opětovnou návštěvu za několik dnů, kdy by se tady mohlo objevit více informací. Poslední aktualizace proběhla 02.12.2015.

Bolívie 2012

V Bolívii jsme byli od poloviny června do poloviny července, tedy v době, kdy je v Bolívii zima jako roční období, zároveň je období sucha a počasí bývá velmi stabilní. Navštívili jsme místa, na která klasicky míří většina turistů, ale i ta o něco méně profláklá. Většinu času jsme strávili na vysokém Altiplanu, jehož průměrná výška je 3750 metrů nad mořem.

108kB
Laguna s plameňáky na Salaru. Tady jich bylo jen pár

Letenku jsme měli koupenou do La Paz. Po příletu na letiště v El Alto jsme se dva dny aklimatizovali pobytem v La Paz. Během této doby jsme posháněli základní vybavení potřebné pro další dny. Odtud jsme vyrazili nočním autobusem do města Sucre. Toto město (přestože je zapsáno do UNESCO) na nás nijak zvlášť nezapůsobilo. Odjeli jsme do Potosí, města se známou horou Cerro Rico, kde se těžilo stříbro a následujícího dne se vydali na Salar, velkou solnou pláň, kde jsme absolvovali třídenní výlet. Navštívili jsme známé kaktusové ostrovy, krásné laguny s plameňáky, viděli jsme dýmající sopky. Ze Salaru jsme pak odjeli nočním vlakem do národního parku Sajama. Tady jsme za tři dny přešli trek přes tři laguny a vrátili se zpátky do La Paz. Doplnili jsme zásoby, trochu si odpočinuli a vydali se zase na tři dny do hor - na Condoriri trek. Horská krajina And vystřídala krajinu vulkanickou, kterou jsme viděli doposud. Trek jsme započali v základním táboře pod horou Condoriri, vystoupili na pětitisícovku Austria a horskou krajinou přes několik vysoko položených sedel přešli až pod šestitisícovku Huyanu Potosí. Po návratu jsme zamířili na jezero Titicaca. Z městečka Copacabana jsme se plavili na Isla del Sol a obhlídli pár inckých památek. Znovu jsme se vrátili do La Paz a vydali se zdolat šestitisícovku Huyana Potosí. Celé putování po Bolívii jsme završili Choro trekem, při kterém jsme pro změnu nahlédli do nižších poloh této země.

La Paz

La Paz je administrativním městem Bolívie a sídlem bolivijské vlády. Oficiálním hlavním městem je ale Sucre. Město leží v nadmořské výšce kolem 4000m v kaňonu řeky Choqueyapu pod náhorní plošinou. Na náhorní plošině na La Paz přímo navazuje (mnohem chudší) El Alto, kde se také nachází mezinárodní letiště. La Paz pro nás byl takovým základním táborem při cestování po Bolívii.

Ve městě se dala koupit bez větších problémů plynová kartuše. Bylo zde pár outdoorových obchodů, kde se dalo sehnat skoro jakékoli vybavení na trekování. V La Paz jsme pořídili nějaké "turistické" mapy (v centru na poště), které jsme v Čechách měli problém sehnat. Jídlo na následující dny v horách jsme kupovali na tržnici (i instantní). Internet byl dostupný v různých internetových kavárnách.

Město samotné je poměrně zajímavé. Jakmile se nám podařilo navyknout si na pach výfukových plynů a očůraných zákoutí, docela jsme si La Paz užívali. Krom prohlídky centra města je možné vyběhnout na některou z vyhlídek. Pouze odtud si lze uvědomit, jak je město velké.

262.3kB
La Paz s šestitisícovkou Illimani

Na jídlo se dá chodit do restaurací, nebo je možné koupit něco přímo na ulici. Nejlepší nám přišlo vařené jídlo na tržnici, které se dělalo přímo před námi, takže jsme měli aspoň trochu kontrolu nad tím, co dostáváme. Tříchodové menu se dalo pořídit i za nějakých 10Bs.

Po městě se dá dopravovat dodávkami a malými autobusy. Ty mají vždy svoji trasu napsanou na ceduli za předním sklem. Pro nás bylo dost obtížné orientovat se v názvech čtvrtí napsaných na ceduli. Naštěstí jsme většinou chodili pěšky. Na dopravu mezi hostelem a letištěm jsme si raději brali předem objednaného taxíka.

Jízdenky z La Paz do dalších destinací bylo potřeba kupovat alespoň den dopředu. Těsně před odjezdem už často bývaly vyprodané. Autobusy byly různé kvality a předem jsme neuměli zjistit, jakým nakonec pojedeme. Batohy se někdy hodily na střechu autobusu a přikryly se plachtou. V každém případě jsme raději naše bágly do poslední chvíle před odjezdem hlídali. V autobusech se poměrně dodržuje zasedací pořádek.

Sucre

Sucre je oficiálním hlavním městem Bolívie. Město je zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Leží v nadmořské výšce 2790m. Město nic moc, za návštěvu podle mě vůbec nestojí, ale protože je docela nízko, lze útěkem do Sucre řešit problémy s nadmořskou výškou.

Potosí

V potosí (4070m) jsme se jen zastavili při přejezdu ze Sucre do Uyuni. V blízkosti města se nachází hora Cerro Rico, která dala městu jeho slávu. Od 15. století se zde těžilo především stříbro a ještě dnes se v hoře stále kutá. Nitro hory jsme nenavštívili (což byla možná trochu škoda), užívali jsme si spíše atmosféru města.

187.6kB
Školní průvod v Potosí

Cesta z Potosí do Uyuni je krajinově docela zajímavá. Kopce jsou zajímavě zvrásněné, vesničky malebné. Kolem cesty jsou pak v ohradách k vidění lamy nebo i divoké vikuně. Proto jsem rád, že jsme jeli přes den.

164.7kB
Hora Cerro Rico u města Potosí

Uyuni

Solná pláň Salar patří mezi hlavní turistické atrakce většiny návštěvníků Bolívie. Salar jsme si tedy rozhodně nechtěli nechat ujít. Po Salaru je možné se pohybovat jedině autem (nebo snad ještě na kole). Výchozím bodem, odkud vyjíždí se svými džípy všechny agentury, je Uyuni. Tohle město je strašlivá díra na okraji solné pouště. Už samotný příjezd do města každého uchvátí. V trsech trávy podél cesty, i kam až oko dohlédne, jen samé odpadky. Po příjezdu jsme pouze vyhledali hotel na spaní a následně agenturu, která nás vezme na výlet.

Ještě večer, v den příjezdu, jsme se vydali na hřbitov lokomotiv. Vydat se sem takhle na večer byl taky fotografický záměr. Světlo nebylo tak ostré. Hřbitov se nachází tak půl hodiny chůze po kolejích za městem. Obhlídli jsme vraky starých lokomotiv, které tu reziví od té doby, co v Bolívii našli ropu a parní lokomotivy byly nahrazeny dieslovými.

113.2kB
Hřbitov lokomotiv nedaleko města Uyuni (Salar)

Solná poušť Salar

Salar je největší solnou plání na světě. Leží ve výšce 3650m. Jedná se vlastně o slané jezero, které vyschlo před 40 tisíci lety. Z jara se pláň zaplaví vodou z tajícího sněhu okolních sopek.

V nabídce kanceláří jsou jedno až čtyř-denní výlety do okolí. Zaplatili jsme si třídenní cestu džípem. Všechny kanceláře nabízí prakticky to samé (nabídka programu a služeb) za podobné peníze. Takže je možné obejít víc kanceláří a poptat se, zda mají na následující den volné auto.

My jsme si vybrali agenturu Tito Tours a byli jsme docela spokojení. Program prvního dne obsahoval zastávku na hřbitově lokomotiv (tu jsme absolvovali už během předchozího večera), dále pak návštěvu vesničky Colchani (tady jsou zajímavá obydlí domorodců - postavených ze soli - domorodci tady pak prodávají nějaké suvenýry). Následující zastávka je u solných kupiček. Sůl se nakupí na asi dvoumetrové hromady, čímž se zbavuje přebytečné vody.

Na Salaru jsou výběžky pevniny (jakési ostrovy), na kterých se poměrně daří velkým kaktusům. Další zastávka vede na jeden z nich (Isla del Pescadores). Na ostrově je obrovské množství kaktusů (některé dosahují až desetimetrové výšky a stáří v řádu stovek až tisíců let). Také jsou zde k vidění zkamenělé korály z doby, kdy tady bylo moře.

Na ostrově jsme dostali oběd (mělo to být hovězí, ale byla to nakonec lama). Jak začne slunce klesat k obzoru, pokračuje se dále k místě našeho prvního noclehu. Je to "hotel" postavený ze soli (Puerto Chuvica). V noci padá teplota na Salaru (v tomto ročním období) hluboko pod bod mrazu. My měli jednou -22°C. Přestože v hotelu taková zima není (ale pod nulou asi bylo), zimní spacák je tady dobrým společníkem (je potřeba mít vlastní).

128.1kB
Kaktusový ostrov uprostřed Salaru - největší solné pouště na světě

Laguny na Salaru

Druhý den jsou na programu sopky a laguny. Tím se mi tahle placená tour moc líbila - každý den byl jiný. Druhý den začíná cestou do vesničky San Juan. Přejede se sousední solná pláň Chiguana Salar a zamíří se mezi vulkány. Okolní sopky mají výšku něco mezi pěti a šesti tisíci. Vrch sopky je občas pocukrován sněhem. Z některých sopek stoupá dým.

152kB
Stále aktivní vulkány na hranici Bolívie a Chile

První větší zastávka je na místě, kde utuhlá láva ze sopek vytvořila zajímavé skalní útvary. Pokračuje se k lagunám. Postupně vidíme nejprve čtyři - lagunu Canape, Hedionda, Chacota a Honda. Na lagunách jsou k vidění ve velkém počtu nádherní plameňáci. Další zastávka je u kamenného stromu (a okolních skalních útvarů), jehož fotku asi viděl každý, kdo se začal zajímat o cestování po Bolívii.

153.3kB
Laguna

Den končí návštěvou laguny Colorada. V laguně se daří nějaké řase, která barví lagunu do neskutečně červené barvy.

Třetí a poslední den začíná přejezdem do geotermální oblasti nazvané "Gejzíry" (4885m). Ze země tady tryskají mohutné sloupy bílé vodní páry. Pokračuje se k další laguně, u které je zbudované jezírko. Voda má tak 30°C a dá se tady nádherně vykoupat. Následuje přejezd přes krajinu "Salvadora Dalího" a končí se White a Green lagoon. Pak už jen cesta zpátky do Uyuni.

Čtyřdenní varianta této tour může obsahovat výstup na Mount Licancabur (5960m). Sopka je vidět přímo od Green lagoon.

Trek v národním parku Sajama

Národí park Sajama se nachází na samotné hranici s Chile. Dopravní spojení je možné autobusem z městečka Patacamaya, ten však nezajíždí až do vesnice Sajama, kam je to ještě asi 10km po prašné cestě. My jsme využili služeb jednoho taxikáře, což se ukázalo jako ne příliš šťastné řešení (pěkně nás oškubal a to tak, že v polovině cesty, uprostřed ničeho, nám sdělil, že domluvená cena není za celé auto, ale za osobu).

Nevado Sajama (6542m), nejvyšší hora Bolívie, je patrná už z velké dálky. V rovinaté krajině ji nic nezakrývá. Mohl by to být zajímavý výstup.

Za vstup do parku se platí poplatek 30Bs na osobu. Užitečné informace tady nelze získat téměř žádné, k dispozici je jen letáček se schémátkem treku. Z letáčku nelze vyčíst víc, než to, že trek vede přes laguny Khasira, Sorata a Chiyar Quta. Mapa k nahlédnutí žádná nebyla. Ve vesničce GPS(GPS: 18°8.2110'S, 68°58.4998'W, 4281m) jsou všehovšudy dva hostely obdobné kvality a jeden obchod.

139.8kB
Laguna Chiyar Quta (4500m) s Nevado Sajama v pozadí (6542m)

Popis treku jsme získali ze stránek pohora.cz, což byl zároveň jediný zdroj, na který jsme narazili. Výchozím bodem treku, který má něco přes 40km a běžně se zvládá přejít za tři dny, je vesnice Sajama. Odtud pak trek zahájíme cestou vedoucí kolem kostela a po cestičce západním směrem ven z vesnice. Je potřeba překročit potok (můstek) a po prašné cestě pokračovat dál s Nevado Sajama za zády a dvěma chilskými sopkami (Parinacota a Pomerape) po levici. Na neznačeném rozcestí trek uhýbá mírně doprava. Cesta po chvíli začíná mírně stoupat. Asi po dvou či třech hodinách chůze od vesnice se dorazí k místu, které je označováno populárním názvem Gejzíry GPS(GPS: 18°6.0401'S, 69°1.7534'W, 4443m). Okraje jezírek jsou lemovány minerálními usazeninami, z některých se kouří, v některých se voda doslova vaří. Horká voda se vlévá do ledového potka a je příjemně teplá (tak 30°C). A bylo by doslova hříchem tam neskočit! Tady jsme ukončili první etapu tohoto dne a postavili stany. Až sem jezdí džípy, patrně je možné zaplatit si jednodenní výlet džípem pouze sem na Gejzíry.

Druhý den pokračujeme po patrné stezce déle k první laguně Khasira. Ta se nachází již v Chile, kousek za sedlem, kde je hranice Chile a Bolívie GPS(GPS: 18°4.4911'S, 69°4.2935'W, 4891m). V sedle je hraniční cedule.

V diskuzi na pohora.cz píše Honza Brotánek o minovém poli, které by se u jedné z lagun mělo nacházet. Podle fotky jsem odhadl, že se jedná o první lagunu Khasira (zde se překročí hranice do Chille, podruhé - zpátky do Bolívie - se hranice překročí někde na pláni před lagunou Chiyar Quta). Ranger u vstupu do parku nás na takové nebezpečí neupozornil, případnou výstražnou ceduli jsme žádnou neviděli. Tímto bych nechtěl odradit od jinak velmi pěkného treku, ale doporučuju pečlivé ověření této informace a zejména v místě první laguny nikde necourat, nescházet z cesty a raději pokračovat.

Před lagunou Khasira se cesta stáčí doprava na severovýchod a pokračuje do dalšího sedla GPS(GPS: 18°3.9532'S, 69°4.1435'W, 4965m) před další, mnohem menší lagunou Sorata. Tady jste přibližně v polovině treku, který má celkově něco přes 40km. U laguny jsme mezi kameny narazili na schovávající se viskachy, což je králíkovi podobné zvíře se stočeným ocasem. Odtud se pokračuje dál podél břehu přes další sedlo GPS(GPS: 18°3.3569'S, 69°3.6042'W, 5078m) na takovou širokou pláň (nejvyšší místo treku - 5078m) k laguně Chiyar Quta. Hladina jezera je pokryta slupkou ledu, ale voda se nabrat dá. Na jižním konci jezera stavíme stany GPS(GPS: 18°3.1933'S, 69°2.9470'W, 5032m). Noc je velmi mrazivá, péřové spacáky to zvládají tak tak. Ráno je laguna souvisle pokryta tlustou vrstvou ledu. Přístup k vodě je tedy značně komplikovaný, zato se dá ale po jezeře krásně bruslit. Balíme stany, jezero mezitím krásně zpívá, jak taje led. Zde se trek opět stáčí a zamíří zpátky k vesnici Sajama. Tento úsek je poměrně fádní, ale na konci čeká odměna, která skutečně stojí za to a je opravdovou třešničkou na dortu tohoto krásného treku. U opuštěné vesničky, kterou připomínají jen tu a tam roztroušené pobořené domy a něco jako kostel, se nachází přírodní termální koupaliště. Koupání je sice zpoplatněné (asi 20Bs), ale dostanete ručník. A věřte, že taková koupačka v horké vodě s výhledem na Nevado Sajama bude nezapomenutelná. Odtud je to do vesnice Sajama ještě kus cesty po prašné silnici. Spaní je možné v jednom z těch dvou hostelů. Zpátky do Patacamaya jsme se dostali tak, že jsme chytli taxíka, který zrovna někoho přivez. Původně jsme chtěli jet micrem, které mělo (dle informací rangera, což byl teda fakt divný týpek) dorazit ve 4:30 ráno, ale to přijelo asi za hodinu a nikam nejelo. Alespoň jsme si užili krásnou hvězdnou noc jižní oblohy.

Condoriri trek

Condoriri trek není nějak konkrétně vytyčená trasa. Takto je nazýváno víc treků, které prochází touto oblastí, takže si jen stačí vybrat dle časových a fyzických možností. My se z La Paz nechali odvézt na začátek stezky GPS(GPS: 16°12.7194S, 68°15.3092W, 4522m), která vede k základnímu táboru (BC) pod horou Nevado Condoriri (5648m). Trasu jsme vytyčili zhruba podle mapy a posbíraných informací na internetu.

Od jezera Chiyar Quta (jmenuje se stejně jako jezero v NP Sajama) je možné vcelku pohodlně vystoupit na pětitisícovou horu Austria (5388m) GPS(GPS: 16°11.4069S, 68°15.4560W, 5388m), která se tyčí nad BC GPS(GPS: 16°11.6094S, 68°14.3877W, 4702m). Výstup a sestup je z BC možný dvěma směry. Buďto se podél jezera vrátit kousek zpátky, obejít ho a vystoupat svah nad jezerem (výškové metry rychle přibývají), nebo je možné napojit se na stezku kousek nad BC. My to šli jako okruh. Každopádně v určitém bodě se obě cesty spojují a stoupají dál do sedla pod vrcholem Austrie GPS(GPS: 16°11.1721S, 68°15.3358W, 5187m). Ze sedla je pěkný výhled na jezera na druhé straně a na samotnou horu Condoriri. Odtud je to na vrchol už jenom kousek. Vrchol se nejprve jakoby podchází, napojíte se na severozápadní hřeben. Po hřebeni pak jednoduše až na vrchol. Odtud vidíte severovýchodním směrem horu Nevado Condoriri (5648m), jihovýchodním směrem pak Huayana Potosi, nebo daleko na západě jezero Titicaca.
(Další text bude časem doplněn)

149.2kB
Pohled na štíty nedaleko BC pod Condoriri

Condoriri trek v GPS souřdnicích. Souřadnice přibližně vytyčující trek tak, jak jsme ho šli my.

1. sloupek GPS(GPS: 16°12.1170S, 68°13.3227W, 4851m)
2. sloupek GPS(GPS: 16°12.5372S, 68°13.1083W, 4710m)
Úbočí hory GPS(GPS: 16°13.8574S, 68°13.6554W, 4655m)
Jezero 1 GPS(GPS: 16°14.8684S, 68°12.9957W, 4576m)
Jezero 2 (stan) GPS(GPS: 16°15.4315S, 68°12.3824W, 4629m)
Široké sedlo pod Huayana Potosí GPS(GPS: 16°17.6514S, 68°10.6306W, 5064m)
Sedlo zlom GPS(GPS: 16°17.7806S, 68°10.9018W, 5127m)

Jezero Titicaca

188.8kB
Jezero Titicaca a ostrov Isla del Sol

Výstup na Huayana Potosí, 6088m

Pro výstup na Huayana Potosí jsme se rozhodli až během našeho pobytu v Bolívii. O této poměrně jednoduché a snadno přístupné šestitisícovce jsme ale věděli už před cestou. Pro výstup není potřeba žádný permit. K výstupu jsme si zaplatili průvodce. Tím nám odpadly starosti s vybavením, zjišťováním informací nutných pro výstup a s organizací dopravy. Cena 800Bs za osobu nám přišla za veškerý pskytnutý servis jako více než dobrá.

137.6kB
Vrchol Huayana Potosí (6088m). Stojíme na vrcholu naší první čestitisícovky.

El Choro Trek

El Choro Trek je z větší části lesním trekem. Zajímavostí je, že se jde skoro celou cestu dolů. Cesta vede po pradávném Inckém chodníku, který sloužil pro zásobování vysoko položených měst (La Paz) z úrodných nížin. Horní pasáže treku jsou hornaté ve spodní části je naopak bujná vegetace. Trek jsme přešli za tři dny, jednou jsme spali v kempu Challapampa u mostu přes řeku. Trek končí ve vesnici Coroico, odtud jsme si vzali taxíka do La Paz. Cena byla dost vysoká, snad kolem 180bs za skupinu(?).

268.3kB
El Choro Trek nás zavedl do nižších poloh, kde už rostla bujná vegetace.
Poslední aktualizace 20.10.2015 v 12:03, © 2014 Lukáš Cimala