Skály  |  Lofoty 2010

Lofoty 2010

V červenci 2010 jsme se zajeli podívat na sever Evropy. Cílem naší cesty se stalo souostroví Lofoty v Norsku. A protože jsou Lofoty velice zajímavou lezeckou oblastí, zabalili jsme do batohů lano a několik frendů navíc. Na Lofotech se lezou hodně spáry, což není zrovna moje ani Markétina parketa, takže jsme tam nejeli s velkými ambicemi.

Je prvního července. Z Hradce Králové vyrážíme ještě s Jíťou a Důšou na Trajekt do Travemunde, který nás má převézt do Švédska. Na Švédské pevnině jsme někdy kolem půlnoci a protože jsme relativně odpočatí, pokračujeme směrem k místu první zastávky. Tou je lezecká oblast Brattberget.

Švédsko a lezení v Brattberget

Za lezením v Brattberget musíme ujet celkem dlouhou cestu. Nachází se zhruba v polovině Švédska, na poloostrově, nedaleko města Sundsvall. Stockholmem jenom projíždíme.

117.5kB
Lezecká oblast Brattberget ve Švédsku

V Sundsvallu přejíždíme most, abychom se dostali na severní část poloostrova, kde se mají útesy nacházet. Dobré místo k parkování nacházíme asi 400 metrů za obříma nádržema. Jdeme se podívat na skály. Cesty jsou většinou poctivě vynýtované, útes má zdá se správce, který nezahálí. Dají se tu lézt ale i klasické cesty. Kupodivu je tu dvojí klasifikace. Vyborhákované sportovky mají klasifikaci francouzskou, tradiční cesty norskou. Nad útesy se dá spát v docela útulném přístřešku.

V noci už tady, daleko na severu, není tma. Jenom se tak sešeří a za chvíli slunce zase vyskočí někde na severovýchodě. Během dne přelézáme několik hezkých cest. Taky zkoušíme rybařit (čímž není myšleno lezení s horním jištěním, ale skutečný rybolov), ale k večeři jsou pro rybářské úspěchy nakonec fazole. V noci nás komáři nenechají zahmouřit oka. Někdy kolem druhé ranní se raději spakujem a jdeme postavit stany. Pozdě dopoledne všechno balíme a pokračujeme dál v naší cestě na sever. Teď míříme do národního parku Abisko, který leží už hodně na severu, daleko za Polárním kruhem. Samotný Polární kruh tady ve Švédsku není nijak zajímavý.

Národní park Abisko

V Abisku máme zálusk na jeden dvoudenní okružní trek. Nabízí se vícero možností, nakonec vybíráme tu, kde má být dle informací získaných v infocentru shelter (tedy přístřešek), kde se dá přespat. Nejprve jdeme podél soutěsky, kterou proudí řeka. Fakt hezké místo. Pak se cesta odkloní a začne stoupat. Pohorky začínají v bažinatém terénu vlhnout celkem brzy. Cesta vede dál údolím, krosí několik říček. Někdy musíme jít kus cesty proti proudu, než najdeme místo, kde se dá přeskákat po kamenech. V dálce už vidíme chatu a se čtrnácti kilometry v nohách se těšíme, až si odpočinem. Začíná pršet, jdeme omrknout bydlení. Aha, takže na osobu a noc se platí 320SEK, což je asi desetina našich odhadovaných nákladů na celou tuhle měsíční akci. Paní správcová je neúprosná, nenechá nás přespat ani ve dřevníku na pilinách, takže to musíme otočit (stany jsme nechali v autě). Asi hodinu po půlnici jsme zase na parkovišti u auta. Je fajn, že jsme to stihli ještě za světla.

109.8kB
Národní park Abisco na severu Švédska. Toto pekelně drahé ubytování jsme si bohužel-bohudík nedopřáli

Ráno se jdeme ještě projít po proudu soutěsky až k deltě. Moc fajn procházka. Pak nasedáme do auta a ujíždíme k norským hranicím. Našim dalším cílem je národní hora Norska - Stetind, na kterou bychom chtěli vylízt.

96.3kB
Norská krajina modelované ustupujícím ledovcem

Stetind

Cesta se klikatí podél fjordů. Projíždíme tunelem a nakrátko spatříme severní stěnu Stetindu. Následuje další tunel, přímo pod horou, a za ním už nacházíme parkoviště a místo našeho BC. Hora je zatím v oblacích, když bude zítra dobré počasí, zkusíme podniknout výstup normální cestou.

104.3kB
Stetind (1391m) je teď trochu zahalen v dešťových mracích

Ráno trochu sprchlo a Stetind je v mracích. Tak čekáme, jestli se to nerozfouká. Nakonec vyrážíme, ale nad hlavou máme stále trochu temno. Východní stěna hory na chvíli odkryla svůj závoj, ale jak stoupáme výš, začínají padat první kapky a spouští se déšť. Je jasné, že z výstupu na vrchol nic nebude. U jezera to otáčíme. Během zbytku dne se začíná lepšit počasí a kolem desáté večer už je ideální počasí. Tak snad to vydrží do zítřka. Jdeme spát.

198.2kB
Pohled z vrcholu Stetindu směrem k předvrcholu

Ráno na stan opět padají kapky a některé mraky na obloze jsou doslova nacucané vodou. Důša a Jíťa nakonec vyráží. My ještě chvíli váháme, ale nakonec nahážem lezecké krámy do batohů a jdem nahoru (normálkou). U jezera, odkud jsme se předchozího dne vrátili, máme už docela pěkné počasí. Stoupáme dál skalnatým úbočím až na hřeben. Po něm za chvíli dorážíme na předvrchol s kamennou mohylou. Spadne pár kapek, Důša s Jíťou jsou zrovna před námi a přelézají klíčové místo výstupu. Odtud začínají lehčí lezecké pasáže. Slaňujeme do sedla mezi oběma vrcholy. Nyní nás čeká ono obtížné místo. Jedná se o přelez krátké exponované plotny s dobrými chyty. Někdo před námi zde zanechal dvě skobky a fixního frenda. Ze štadu dobírám Markétu a za chvíli se už kocháme nádhernými výhledy z vrcholu (1391m n.m.), který je nahoře o ploše fotbalového hřiště. Zapisujeme se do vrcholové knihy a protože se všude kolem honí bouřkové mraky, radši rychle dolů. Bouřka nás dostihla chvíli před sestupem do sedla. Dolů skoro běžíme. Markéta utíká před bouřkou a já za ní s její bundou.

Po třech dnech strávených pod úchvatně strmými stěnami Stetindu vyrážíme na sever do Tromsa, kam zítra přiletí Ježour. Cestou se stavujeme v Narviku. Spíme kousek před Tromsem na pláži.

Tromsø

Tromsø je město hodně na severu, ještě asi 200km po cestě nad Lofotama. A k sedmdesáté rovnoběžce je to odtud už co by kamenem dohodil. Tromsø je přístavní město, vyplouvaly odtud polární expedice. Architektura města je typicky severská s občasnými moderními prvky (kostel, most). Nabíráme Ježoura a pádíme na Lofoty.

134.6kB
V Tromsø jsme vyzvedli Ježoura

Lofoty

Projíždíme srdcem Vestrál a po přejezdech několika mostů a průjezdech několika tunely jsme konečně na Lofotech. Míříme do Kalle, lezeckému kempu někde mezi Svolværem a Hanningsværem. Po příjezdu do Kalle zjišťujeme, že tu nejsme jediní Češi - to nás ale zas až tolik nepřekvapuje. Kemp je fajn, je tu i nějaké základní vybavení (voda, záchody) a hlavně je zadarmo. Kemp je zasazen v hezkém prostředí - na pobřeží s výhledem na okolní stěny - a jeho poloha není náhodná. V okolí se nachází největší množství lezeckých cest na Lofotech.

117.7kB
Lezecká oblast Paradiset

Probouzí nás krásné slunečné ráno - jedno z mála, které tady ještě zažijem. Jdeme okusit první lofotskou žulu: Hned kousek za Kempem je oblast Paradiset, kde jsou víceméně jednodélkové cesty. Pár jich přelézáme.

Předpověď na další dny není úplně slibná, takže odpoledne přejíždíme do Djupfjordu, aby se ještě něco vylezlo. Djupfjord, tak se jmenuje fjord, u kterého se dá na přilehlých skalách dobře zalízt. Je jen kousek před Hanningsværem. Důša, Jíťa a Ježour vyrazili Bare blåbær - čtyřdélkovou spáru a místní klasiku. My si dáváme čtyřdýlkovou cestu Piano Handler Rute na Pianokraken.

Prší, takže se jedeme mrknout do Henningsværu. Hezké rybářské městečko. Večer začalo foukat, a to tak, že se stany začaly klátit jak domečky z karet. Tak opouštíme pozičně ideální místo našeho tábora a přesouváme se do mokřad u nedalekého lesíka, kde to je před větrem aspoň trochu chráněné.

84.1kB
Henningsvær

Ráno vyrážíme do Svolværu. Nad městem se tyčí známá skalní jehla - Svolvær goat - neboli Svolvérská koza. Má dva vrcholy, mezi nimiž se dají dělat přeskoky. Já s Markétou lezeme cestu 1910 Ruta, klasickou cestu prvovýstupců a zároveň cestu na jednu z prvních vrcholů, které byly na Lofotech vylezeny.

130.7kB
Svolvær goat - neboli svolvérská koza. V pozadí město Svolvær

Prší. Kolem oběda nás to už ve spacácích nebaví a tak jedeme do Klatrekafeen v Henningsværu, což je vyhlášená lezecká kavárna (či hospoda). Usrkáváme horkou černou kávu a listujeme zapůjčeným průvodcem. Kousek za mosty, které spojují Henningsvær s pevninou, nacházíme pár sportovek, tak na nich trávíme zbývající hodiny tohoto dne.

Počasí se konečně umoudřilo, přišel čas na nějaký trochu zajímavější výstup. Včera na kafi jsme si s Markétou vyhlídli zajímavou dvanáctidélkovou hřebenovku Nordriggen na Vågakallen. Výlet je to dlouhý, s technicky i orientačně náročným sestupem, ale tady na Lofotech - v tomto letním období - člověk naštěstí nezatmí, světlo je přeci 24 hodin denně. Přesouváme se do Djupfjordu. Zatímco naši kamarádi to mají k nástupu pod Presten pár kroků, my musíme šlapat skoro tři hodiny do kopce, než se poprvé dotknem skály.

121.2kB
Pohled z Pianokraken. Na fotce je vidět Presten, pro lezce jedna z nejznámějších zdejších stěn

Cesta od Djupfjordu ke svahům Vågakallen je hodně mokrá. Za chvíli nám to v botách hezky čvachtá. Nákres nástupu cesty, který jsme viděli v průvodci včera v kavárně máme jenom ve vlastních hlavách. Tak není divu, že začínáme na špatném místě hřebene. Je to cokoliv, jen ne hezké lezení. Ani jistit se to moc nedá. Ve druhé dýlce, v hladkém koutu končícím mechovištěm, Markéta nešťastně padá do jištění. Je trochu otřesená a asi si natáhla vaz v koleně. Balíme to a přes vklíněnec slaňujeme zpátky do sedla. Cesta dolů je stejně hnusná, jako cesta nahoru. Ještě se trochu očváchnem v jezeře, které je - jak jinak - lofotsky ledové.

195kB
Pohled ze sedla Vågakallenu směrem ke Kalle

Včerejší odpoledne jsme strávili opět lezením v Paradisetu. Podařilo se nám vylízt několik hezkých spár.

Ráno s Markétou a Ježourem jedeme do Lofoten Aktiv, abychom si půjčili mořské kajaky. Nejdřív to vypadá všelijak, ale nakonec se pro nás jeden singl a jeden double kajak najde. Majitel Lofoten Aktiv je bývalý ředitel věznice a je s ním docela sranda. Pádlujem severně podél pobřeží. Vidíme spousty ptáků (racky, ale i puffiny) a obří medůzy. Moře je klidné, nefouká, slunko svítí a je nádherně teplo - což je velmi vítaná změna. Zajíždíme až k Paradisetu. Odtud se pouštíme trochu víc na volné moře a směřujem k ostrůvkům v dáli. Na vysokých útesech pozorujeme obrovské ptačí kolonie.

120kB
Kopce ozářené půlnočním sluncem. Z výletu za půlnočním sluncem toho nakonec moc nebylo, protože nad mořem byly mraky

Počasí je zase v normálu. To znamená, že prší, nebo to aspoň vypadá, že brzy začne. Zkoušíme aspoň něco na Gandalfa - skalní stěny nedaleko Djupfjordu. Nalézám do trojdýlkové cesty Gollum, ale na prvním štandu začíná slušně pršet, takže to zase slaníme. Ale cesta moc hezká, to jo! Tím také končí naše lezení v této oblasti a vlastně na celých Lofotech (což ještě tak úplně netušíme). Následující den trávíme opět ve stanu. Přesouváme se na Westvagoy.

Druhý BC jsme postavili na takovém štěrkovém plácku u Hamnøya. Najít na Lofotech dobré místo k divokému kempování vůbec není lehké, protože všude, kde je kousek rovné a suché země, stojí nějaké baráky.

190.2kB
Cimi a Markéta na kajaku. V pozadí je vidět kousek Vågakallenu

Ráno nás Ježour zavezl do Å, poslední rybářské vesničky na Lofotech. Odtud bychom rádi podnikli trek podél jezera Ågvatnet a dále přes sedlo a na druhou stranu pobřeží někam k jezeru Stokkvika. Cesta je ve spodní části dosti bahnitá a mokrá, před závěrečným výstupem do sedla brodíme potok a o kus dál si s nelibostí dáváme ještě jeden mokřad. Odtud stoupáme nahoru do sedla. Postupně se nám otevírá pohled zpět do údolí. Končíme v sedle. Cestou zpátky se z pohorek daří vytěsnit poslední suchá místa. Jdeme se projít po Å a protože máme ještě dost času, zkoušíme stopnout nějaké auto, které by nás vzalo ke stanům.

Na Poslední den na Lofotech jsme podnikli trek na Munkebu Cabins. Oproti včerejšu tomuto výletu dávám pět hvězdiček. Dobrá cesta zajímavou krajinou. Druhý den ráno opouštíme Lofoty trajektem z Moskenes do Bodø. Na moři vysvítá slunce a Lofoty se s námi loučí nádhernou duhou. Tak třeba zase někdy příště, s lepším počasím a větším spárařským odhodláním!

108kB
Cimi v cestě Gollum

Národní park Rago

Od trajektu se cestou stavujeme na pozorování mořského víru, ale kdo už někdy vytáhl špunt z vany, ten si užil lepší podívanou.

Míříme do národního parku Rago, o kterém se říká, že je to nejsevernější český park. A skutečně, tento park je Čechy velmi oblíben. V Ragu bychom rádi zůstali tři dny. Na parkovišti balíme nejnutnější věci (po zkušenostech z Abiska zejména stan) a vyrážíme. Cesta vede nejprve podél nádherně čisté řeky. Z okolních svahů padají vody mocných vodopádů. Pak celkem rychle nabíráme výšku a konečně dorážíme na chatu Stonskoghytta. Až na jednoho Poláka jsme tu sami. Chatička je úplně supr. Listujeme stránkami návštěvní knihy, většina zápisů je od Čechů. Marcel (to je ten Polák) nám dává přednášky o vylehčování vybavení a kaloriích. Má to fakt zmáklé. Celý jeho batoh váží asi 6 kilo. Hrajeme společně Bang!

121.3kB
Vodopád v národním parku Rago

Ráno je nádherné, vyrážíme hlouběji do divočiny - k chatě Rago. Cesta mírně stoupá, hojně vede přes plotny. Vůbec celá krajina je taková plotnovitá (asi od ledovce, který si tudy v dávných časech hledal cestu k moři) s minimem vzrostlé vegetace. Po třech hodinách jsme u chaty Rago. Důša s Marcelem vyráží zdolat jeden kopec, my se ještě chvíli sluníme a pak vyrážíme na Stonskoghytta. Večer k nám přišel rybář a donesl nám čerstvě ulovené pstruhy!

Ráno za sebou zavíráme dveře chaty a vyrážíme na cestu zpátky. Nevracíme se však po stejné cestě, ale jdeme trochu oklikou, cestou přes vodopád. Když nás lesní cesta vyvede nad skalní sráz a z lesa se dostaneme na plotny, náhle ztrácíme cestu. Důša s Ježourem jsou někde před námi. Chvíli hledáme barevné značky, pak se ale vydáváme přibližně směrem k vodopádu. Po chvíli je jasné, že jsme zabloudili, máme ale celkem dobrou představu o tom, kde jsme a kam se máme dostat. Další postup nám překazil skalní sráz, takže musíme změnit směr. Scházíme dolů k jezeru a zanedlouho jsme opět na značené stezce. Problém je, že teď nevíme, kde jsou Důša s Ježourem. V dáli na obzoru kohosi vidíme, ale nedá se s jistotou říct, jestli to jsou oni. U jezera, jehož voda padá v kaskádách několik desítek metrů do údolí, vaříme oběd. Kluci furt nikde. Je to divné. Pokračujem dál. Konec cesty už je trochu fádní a když slezeme dolů na cestu, nohy už celkem bolí. Asi pět minut po nás doráží i kluci a následuje trochu dramatická chvíle vysvětlování.

Trondheim

Cestou na jih se stavujeme v Trondheimu. Docela hezké město. Prohlédli jsme si katedrálu a koupili kýbl zmrzliny. Pokračujem dál na jih, do národního parku Rondane.

134.2kB
Zastávka v Trondheim. Důša a Jíťa.

Národní park Rondane

V Rondane trávíme pouhý jeden den. Ráno vyjíždíme na jakousi náhorní plošinu, kde necháváme auto. Trochu nepochopitelně se nejprve platí (15NOK) za vjezd na placené parkoviště (30NOK). Asi aby to nebylo najednou moc peněz. Od parkoviště vede pětikilometrová cesta k hotelu. Teprve od něj se začíná pořádně stoupat. My jsme vybrali trek vedoucí na jeden vrchol. Krajina je suťovitá, pustá, ale má své kouzlo. Lidí je tu celkem hodně, holt už nejsme na dalekém severu.

102.9kB
Národní park Rondame. Ze sedla byl hezký výhled do údolí na druhé straně. Na tom balvanu je Cimi a Markéta

Národní park Jotunheimen

Na večer přejíždíme do národního parku Jotunheimen. Najít místo, kde by se daly postavit stany (nebylo to zakázané), je skoro nemožné.

Podnikáme jednodenní tůru na Bessegen. Je to nenáročná hřebenovka, turisty velice oblíbená a tedy hojně navštěvovaná. Jednu cestu je možné absolvovat lodí a vyhnout se tak únavné cestě podél jezera. Ze samotného hřebene je za hezkého počasí pěkný výlet, zejména na dvě jezera s různě barevnou vodou.

189.7kB
Národní park Jotunheimen. Pohled na jezera ze hřebene Bessegen

Trajekt do Dánska nám jede z města Kristiandsand. Ve městě je setkání velkých námořních plachetnic z celého světa. V přístavu kotví 45 lodí s délkou přesahující 40m. Některé lodě umožňují vstup na palubu. Taková návštěva lodi z Indonézie je opravdový zážitek. Město v tyto dny opravdu žije! Dopoledne jsme se ještě zašli podívat na pevnost a odpoledne zaplavat do jezírka v parku.

Poslední aktualizace 21.08.2015 v 18:22, © 2010 Lukáš Cimala