ePUB

Cestování  |  Nový Zéland 2008-2009

Nový Zéland 2008-2009

Už delší dobu jsem se chtěl podívat někam do ciziny, kde bych pobyl delší dobu, nasál atmosféru, poznal místní kulturu a obohatil se o nové zážitky a zkušenosti. Nakonec jsem se rozhodl pro Nový Zéland, který vyhrál pro krásy své přírody a civilizovanost.

Celkově tuhle cestu zatím nic nepřekonalo a často vzpomínám na těch úžasných šest měsíců, které jsme na Zélandu strávili. Byl to opravdu neuvěřitelný zážitek. Kdyby to ještě někdy šlo, rád bych se do této země ještě někdy znovu podíval. Dokonce si myslím, že je to i fajn místo pro život.

Po prvních odpracovaných týdnech a po dohodě s Markétou jsme zvolili následující model: Co nejvíc tuhle zemi poznat a procestovat, no a pracovat jen na pokrytí nákladů. Proto jsme taky hodně šetřili. Žít si nad poměry by totiž znamenalo nutnost strávit víc času v práci a vidět méně ze Zélandu. I tak jsme se nestihli podívat na některá místa, která jsme chtěli vidět. Pracovali jsme nakonec asi třetinu doby.

Cesta na Nový Zéland

Z Prahy jsem se přesunul do Brna už den před naším odletem. Přepakovali jsme batohy a rozdělili mezi sebe váhu. Limit 20kg na batohy a 5 kil na příruční zavazadla je docela drsný a spousta věcí, zejména na skalní lezení, musí zůstat doma. Ráno ještě se zalepenýma očima dorážíme na Zvonařku, odkud nám jede autobus do Vídně. Odtud letí první letadlo (do Londýna).

Na letišti ve Vídni máme asi pět hodin času. Za okny se slušně zatáhlo a začalo hustě chumelit. Letadlům začalo nabíhat až hodinové zpoždění.

167.2kB
Čekání na první letadlo ve Vídni

Do Londýna letíme se společností Austria Airlines. Konečně jsme odstartovali. Letíme už za tmy. Jídlo je fajn a než se nadějeme, už pod námi září světla hlavního městem Velké Británie. Je to kouzelné - jako pavučina utkaná ze světel.

V Heathrow chvíli čekáme na další letadlo. To už má za cílovou stanici Auckland. Cesta je to dlouhá, ale dá se to celkem dobře vydržet. Taky se neletí na jeden zátah, máme mezipřistání v Hong-Kongu.

Auckland

Auckland je největším městem Nového Zélandu. Většina mezinárodních letů létá právě sem, přestože hlavním městem je Wellington. V oblasti Aucklandu je největší hustota osídlení.

Po příletu jsme ještě museli projít přes imigrační, což proběhlo naprosto bez problémů. Před letištní halou na nás dýchlo vlhké teplé jarní počasí. Jupí! A sbohem česká zimo! Autobusem jsme pak dojeli až na Queen street, což je taková centrální ulice městského centra Aucklandu a tady se ubytovali v jednom hostelu.

107.8kB
Auckland se svou Sky Tower (328m)

Bydlení v hostelu je pro mě jediná tmavá šmouha na tomhle městě. Na pokoji s námi spí ňácí kluci a občasná sprcha by jim asi neuškodila.

V Aucklandu jsme strávili tři dny. Pořídili jsme auto, zařídili bankovní účet, koupili simky, prohlédli si přístav a vylezli si na Mount Eden (nejvyšší ze necelé padesátky okolních sopek). Potom jsme se rozhodli vyrazit hledat práci na jih a cestou navštívit nějaká zajímavá místa.


Poloostrov Coromandel

56.1kB

Trekování a zajímavosti poloostrova Coromandel. Kauaeranga Kauri trek, Broken Hills, Tairua a Sailors Grave, Catedhral Cove a Hot Water Beach.


Geotermální oblast Rotorua

Z Coromandelu míříme na jih. Přijíždíme do Te Puke (oblast Bay of Plenty), kde přes den sháníme práci na farmách, kde pěstují kiwi. Místní farmáři se chlubí, že tady mají největší kiwi na světě. Když se ptáme po práci, jsme odkázáni do oblasti Hawkes Bay. Tak přespáváme kousek za městem a vyrážíme do geoaktivní oblasti Rotorua.

Okere Falls

Těsně před Rotoruou zastavujeme na vodopádech Okere Falls. Docela pěkná krátká procházka kolem říčky s divokou vodou. Pozorujeme rafťáky, kajakáře i skupinku lidí na plovacích deskách. U říčky jsou jeskyně, ve kterých se ukrývaly maorské ženy v dobách válek.

158.3kB
Okere Falls je rájem rafťáků a kajakářů

Rotorua

Přijíždíme do města Rotorua. Kromě sirného smradu, který je v oblasti všudypřítomný, mi Rotorua nejprve připadá jako normální novozélandské městečko. Možná trochu víc turistů. Chvíli se tady procházíme. Přejíždíme k termální přírodní rezervaci Whakarewarewa, ale výše vstupného kolem 25NZD nás odrazuje. Chceme totiž ještě kouknout do Waiotapu.

Jméno Rotorua nese jednak jezero a jednak město na jeho břehu. Celá oblast je dosti komerční. Všude se všechno platí a ceny nejsou nijak nízké. My jsme navštívili maorskou vesnici Ohinemutu na břehu jezera (tam se neplatilo). Lákadlem pro turisty jsou rezervace Whakarewarewa a Te Puia. Obě jsou hned u sebe, ale platí se na ně oddělené vstupné. Dají se tady taky shlédnout nějaká maorská představení.

Waiotapu

Waiotapu je nejznámější geotermální oblastí. Z Rotorua je to sem 27 km. Každý den dopoledne je možné vidět explozi gejzíru Lady Knox, který je ale mimo areál Waiotapu. Exloze je vyvolána uměle mýdlem. Vstup do Waiotapu stojí 27NZD.

122.6kB
Waiotapu je nejznámější geotermální oblastí

Z Waiotapu už mížíme kolem jezera Taupo do oblasti Hawkes Bay. Nejprve navštívíme Napier, ale práci nalezneme až v sousedním Hastings.

Cape Kidnappers

Jednu z volných nedělí (ostatních šest dnů v týdnu makáme na farmě) jsme věnovali výletu na Cape Kidnappers.

Vyrážíme kolem třetí hodiny. Hned na parkovišti v Cliftonu zjišťuju, že by se hodila větrovka. Ono počasí je tady vůbec dost proměnlivé, tak je dobré brát si s sebou na výlet věci na převlečení vždy.

133.8kB
Pobřežní útesy cestou na Cape Kidnappers

Cape Kidnappers neboli Mys Únosců. Kapitánu Cookovi tady chtěli Maorové unést jednoho z námořníků, proto ten název. Na mapě je to taková ta špička na pobřeží východně od Hastings. Kromě nádherných útesů, kolem kterých kráčíte z Cliftonu, kde se dá nechat auto, je tady jedna zajímavost. Každoročně tady sídlí Gannety (česky Terejové). Tihle ptáci většinou hnízdí na odlehlých ostrovech, tady ale udělali výjimku a hnízdí na pevnině. Na Cape Kidnappers se dá dostat podél pobřeží, ale jen v době odlivu.

Cestou nás předjíždí traktor s vlečkou, na kterém sedí turisti, kterým se nechtělo jít pěšky (prostě normální "okurky") a zaplatili si za svezení možná nějakých 25NZD. Přibližně po dvou hodinách chůze po pobřeží přicházíme do míst, kde hnízdí první gannety. Sedí na svých vejcích jen několik kroků od nás a zdá se, že jim lidi vůbec nevadí. Kousek dál je domeček s posezením a je tady i informační tabule, která říká, kdy nejpozději musíte vyrazit na cestu zpět. To kvůli přílivu. Odtud pak stoupáme na nevysoký kopec, na kterém se nachází hlavní hnízdiště gannet. Rozhled po okolní krajině je úchvatný.

122.4kB
Gannety na Cape Kidnappers

Dost fouká a začíná se stmívat. Je čas vyrazit na cestu. Ještě chvíli pozorujeme gannety, jsou jich tu fakt tisíce. Navíc se k nim dá přiblížit asi na 10 kroků, takže absence teleobjektivu nevadí.

Cesta zpátky se trochu vleče. Mám už pořádný hlad a možná tak dvacítku kilometrů v nohách. V kempíku potkáváme úplnou náhodou ještě Honzku s Annou, které známe z Kauaeranga Kauri treku a tak domlouváme nějaké lezení na některý z následujících víkendů.

Kaweka Forest Park

Na další víkend jsme dostali tip na koupačku v přírodních termálních pramenech v Kaweka Forest Parku.

Dvě hodiny jízdy velice hezkou krajinou nám zpříjemnily hity Simon and Gurfankela, Queenu a ABBY, které jsme našli na kazetách v našem domečku v Hastings.

Mangatutu Thermal Springs

Ujímám se navigace. Bohužel jsem hypnotizován hvězdičkou v mapě, kde - jak se ukázalo - je možná pěkný les a tak, ale rozhodně ne termální prameny, na které máme namířeno. Takže až po hodnotné zajížďce zjišťujeme, že jsme úplně blbě. A nám to bylo nějak divné - popis cesty od Honzky s Annou sliboval brody a branky a ono nic. Tak to otáčíme a za chvilku už naše auto rachotí po šotolinové cestě zařízlé do svahů kopců s hlubokými údolími. Začíná se šeřit, a na parkoviště dorážíme za tmy. Nevadí, bereme plavky, svíčky, čelovky a jdeme na koupandu! Už z dálky slyšíme jazyk našinců. Na Čechy máme prostě štěstí. Ještě se chvíli rochní a pak je v bazénku střídáme. Je to paráda neskutečná. Voda možná trochu moc horká, takže to vyžaduje "otužování". Po hodině intenzivní termolázně jsme prohřátí do morku kostí a tak to balíme a jdeme stavět stan na nedaleké tábořiště.

150.9kB
Mangatutu Thermal Springs

Mangatutu Thermal Springs jsou značeny normálně v mapě v atlase. Nachází se zhruba 10km severně (vzdušnou čarou) od vrcholu kopce Kaweka (1724m). Pokud se tam chcete dostat (asi jedině autem), tak z Napieru se musíte vydat severozápadním směrem po Puketitiri road přes Patoku a Puketitiri. Asfaltku posledních 10km vystřídá šotolinová cesta. Je třeba projet přes jeden brod (když moc prší, může být problém) a otevřít pár branek, protože cesta vede přes oplocené soukromé pozemky. Termální bazének se nachází na pravém břehu řeky. Hned u příjezdové cesty k Mangatutu Thermal Springs je parkoviště a o kousek dál kempík. Teplota vody v bazénku byla cca 50°C. Jinak se velice nedoporučuje potápět hlavu pod vodu. Jsou tam škodlivé bakterie. V okolí je spousta treků, pokud nemáte turistickou mapu, můžete zajet na parkoviště, kde je v budce mapa oblasti.

Mangatanioka Hot Springs

Ráno se jdeme ještě trochu prohřát do termálního bazénku. Není to už tak fantastické jako včera, kdy tohle místo mělo kouzelnou atmosféru, ale taky fajn. Vyrážíme na další prameny, čeká nás docela dlouhá cesta. Občas jdeme lesem, stoupáme vysoko nad údolí, někdy se zase dostaneme až k řece.

Na Mangatanioka Hot Springs jsme úplně sami. Je horké odpoledne a do teplé vody se už nechce tak, jako včera, když už jsme byli trochu prokřehlí chladnou nocí. Horká voda z potoka napájí dva malé plastové bazénky. Na skále jsou vyskládány kamínky s vysochanými obličeji od předchozích návštěvníků. Markéta také ukájí své sochařské umění ve zdejší měkké hornině. Občas proletí výletní vrtulník, který trochu kazí atmosféru. Ještě se jdeme podívat k řece, ale voda je strašně studená.

157.4kB
Na cestě k Mangatanioka Hot Springs je postavený takovýto shelter

Mangatanioka Hot Springs se nachází západně od Mangatutu Thermal Springs. Přístup je pouze pro pěší, vede od parkoviště u Mangatutu TS. K pramenům se dostanete tak za 3 a půl hodiny. Cesta vede lesem podél řeky, několikrát stoupá docela vysoko nad údolí a pak zase klesá. Po necelých třech hodinách cesty narazíte na chatu, kde se dá přespat. Byla prázdná. Trek je to docela hezký, jen je docela blbé, že se vracíte stejnou cestou.

Celou dobu, co jsem byl na Zélandu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby existovala nějaká stránka se seznamem termálních pramenů na Novém Zélandu. A ona existuje - NZHotPools.

Východní pobřeží Severního ostrova

Tak a máme tady Vánoce. Letos mají bohužel trochu jinou atmosféru - tak je vlastně ani moc neslavíme. Na Štědrý den ještě jdeme do práce (tady na Zélandu mají svátek až 25. a 26. prosince) a rozbalíme si jenom dáreček od Elis, naší domácí. Začínáme spřádat plány na další výlet. Plány jsou zatím dost mlhavé, ale snad to nějak vymyslíme operativně cestou. Míříme na sever od Hastings. Původní plán zajet se mrknout až na East Cape budeme muset přehodnotit, je to přece jen dost daleko.

Piknik na pláži Wairoa

Přijíždíme do městečka Wairoa, odkud vede odbočka k jezeru Waikaremoana. Je čas oběda a tak sjíždíme z cesty k moři k lagunám položeným jižně od Wairoa. Na pláži jsou vyplavené obrovské klády. Vlny jsou tady až strašidelně velké. Úplně tady cítím sílu Pacifiku. Měly by tady být hnízdiště nějakých opeřenců, ale nikde nic. Posvačíme begetky a vydáváme se severozápadním směrem k Lake Waikaremoana.

106.1kB
Whakamaki Lagoon

Jezero Waikaremoana

Přijíždíme k Lake Waikaremoana. Na plácku s lavičkami, kde začíná jedna z Great walks se s Markétou radíme co dál. Ani jednomu z nás se nechce šlapat čtyři dny novozélandskou buší s výhledem na sice pěkné, ale furt to stejné jezero. Navíc na ceduli píšou nutnost zabookovat si spaní v kempu po cestě. Lidí tady naštěstí moc není, je 1. svátek Vánoční a všichni jsou asi doma. Jindy to může být docela slušný Václavák, jak varuje průvodce. Balíme batůžky jen na krátkou vycházku. Za cíl jsme si stanovili vrchol kopce Pukenui (1186m), prý jediný obtížnější úsek celého treku. Po cestě odbočujeme k malému jezírku, kolem kterého jsou poházené nějaké bouldry. Tak tady chvíli s Markétou blbneme a cvičíme přeskoky.

78.5kB
Jezero Waikaremoana je zahaleno v mlze. Skalním balkón pod vrcholem Pukenu

Výstup na vrchol byla doslova procházka. Jsme ale rádi, že jsme abslovovali jen tento úsek treku. Prostě les, les a zase jen les s občasným výhledem na jezero. Vracíme se k autu. Vaříme ve společnosti dvou Frantíků a spíme na travnatém plácku u parkoviště.

Šli jsme opravdu jen malý kousek treku, tak nejsem schopen říct, jestli Lake Waikaremoana track stojí za to. Z Kaweky a dalších výletů už jsme prostě trochu přelesovaní. Pro trek je nutné zabookovat si místo v chatě nebo pro stan. Stanovat se může jen na vyhrazených místech (u chaty). Trek začíná na jižním konci jezera a končí na severním (lze jít i v opačném směru). Mezi oběma body se lze přepravovat taxíkem (vodní nebo pozemní), za který nějaký ten dolar asi zaplatíte.

Mahia Beach

Ráno je stejně pošmourné jako včerejší večer. Házíme krámy narychlo do auta a ujíždíme na pobřeží. Před odjezdem z Hastings jsme od lidí z práce dostali dobrý tip na koupání na Mahia Beach. Prý je tam jedna delfínice, se kterou se můžete vykoupat.

Jedeme na Mahia Peninsula (poloostrov Mahia), kde má být Mahia Beach s delfínem. Kdysi to býval ostrov, ale pohyblivé písky jej připojily k pevnině. Už z dálky pozorujeme bílé útesy západního pobřeží poloostrova, které vystupují z modrého moře. Když zastavíme na malém parkovišti u pláže, vidíme možna dvacítku lidí, kteří jsou ve vodě. A kousek od nich si pohrává s pěnovou deskou delfín! Tak to jsem opravdu nečekal. Jen těch lidí je teda fakt hodně. Do vody mezi tolik lidí se nám zatím nechce, třeba je to přestane časem bavit...

134.1kB
Mahia Beach. Hlouček lidí ve vodě tam není jen tak, hraje si s nimi delfín Moko

Pro lepší výhledy do okolní krajiny lezeme na Mokotahi Hill, nápadný útes nad Mahia Beach. Chvíli odtud pozorujeme zdánlivě nekonečnou rozlohu Tichého oceánu. Sluníčko docela pálí, jdeme se koupat. Postáváme ve vodě kousek dál od lidí. Pak sleduji jednoho pána, jak si jen tak plave kolem a delfín Moko plave v jeho závěsu. Tak to zkouším taky a za chvíli je za mnou. Opravdu silný zážitek :-) Aktualizace: Delfín byl o dva roky později nalezen mrtvý na pláži Matakana Island poblíž Tauranga.

Poloostrov Mahia

Na poloostrově Mahia se nám líbí, jedeme se tedy podívat trochu do jeho nitra. Moc stromů tady není, budou snad i pěkné výhledy. Bohužel v zápětí narážíme na trek v Kinikini Reserve, kde je jen hustohustá buš. Nakonec jsme ho ale absolvovali celý. Jedeme ještě kousek dál. Zapadající slunce pomalu barví okolní kopce do zlata. Je čas posunout se dál. V blízkosti jsou ještě termální koupele Morere.

143.8kB
Liánka v buši v Kinikini Reserve na Mahia Peninsula

Morere

K termálům Morere přijíždíme těsně před zavíračkou. Necháme to teda na ráno. Hledání opuštěného místa pro stan, kde bychom nikomu nevadili zabralo trochu víc času, ale nakonec se povedlo. Hezká hvězdná noc.

Ráno si dáváme výborné kafe v čajovně jen malý kousek od koupelí. Pak už se jdeme koupat.

Termální prameny v Morere objevili domorodí obyvatelé (Maoři) už dlouho před příchodem Evropanů. Voda v termálních bazéncích má příjemných 35° a 45°C. Jsou v ní obsaženy (jako skoro všude na Zélandu) nebezpečné bakterie, proto nepotápějte hlavu pod hladinu. Vstup do areálu stál jenom 6NZD.

Taupo

Huka Falls a Craters of the Moon

Tak a máme tady poslední víkend v Hastings. Dnešní dopoledne ještě trávíme na Farmers marketu, příjemném trhu s produkty místních farem který se koná každou neděli. Atmosféru trhu ještě doplňuje živá hudba. Odpoledne přijde na řadu ještě trocha plánování a pečení original czech apfel štrůdlu pro náši (velice příjemnou a přátelskou) domácí Elis. Večer se koná na zahradě před naším domkem malé vegetariánské barbecue. Ráno balíme věci a vyrážíme do Tongarira.

Naše cesta do Národního parku Tongariro vede přes Taupo, město na břehu stejnojmenného jezera. Tradičně (už jsme tudy jeli na lezení do Wharepapa South) zde panuje trochu deštivé počasí.

132.5kB
Jezero Taupo v podvečer

Nejprve se jedeme podívat na vodopády Huka Falls, které se nachází na řece Waikato severně od města Taupo. Parkujeme na přilehlém parkovišti. Ikdyž je takové trochu aprílové počasí, lidí je tady celkem dost. Voda padá asi jen ze sedmi metrů, ale díky vysokému průtoku řeky je vodopád docela hezký.

Nedaleko odtud je k vidění geotermální oblast Craters of the Moon. Možná jsme trochu namlsaní z Waiotapu, ale za 6 dolarů vstupného je to docela hezká hodinová procházka krajinou kráterů, bublajícího bahna a děr, ze kterých stoupá pára.

O něco požitkově zajímavější nám připadá koupání ve Spa Thermal Parku. Voda z horkého termálního potoka se vlévá do studené Waikato River a mixuje se v příjemnou teplotu. Lidi si to tady docela užívají, někteří požitek umocňují lahvinkou vína, což v kombinaci s teplou vodou... Jedna paní už má docela dost, ale nakonec se nenaplnily naše obavy v její utopení, když ji pozorujeme o pár minut později z naší piknik lavičky, jak se potácí kolem :-)

170.6kB
Craters of the Moon

Jedeme dál na jih podél jezera. Žádná ze sopek národního parku Tongariro není zatím díky značné oblačnosti vidět.

Slunce již brzy zapadne a tak míříme do jednoho kempíku jižně od Turangy.

Huaka Falls jsou asi nejvýraznější atrakcí v Taupu, proto je není těžké najít. Z centra se dejte severním směrem po cestě č.5. Na vodopády se vstupné neplatí.

Geotermální oblast Crater of the Moon vznikla relativně nedávno (po r. 1950) jako výsledek lidské činnosti. V blízkosti byla postavena (údajně druhá největší na světě) geotermální elektrárna - a jako důsledek snížení hladiny spodní vody to tady začalo probublávat. Vstupné 6NZD, proházka tak na hodinku.

Do Spa Thermal Parku se dostanete z města po Spa Road. Opět sedujte ukazatele. Dojeďte až na parkoviště, pak stačí projít hezkým udržovaným parčíkem až k můstku, pod kterým teče termální potok vlévající se do Waikato River. Vstupné se neplatí.

224.8kB
Termální potok a řeka Waikato ve Spa Thermal Parku

Lezení ve Wharepapa South

Severně od Taupa se nachází zajímavá lezecká oblast Wharepapa South. Jedná se o několik skupin skal rozházených po oblasti. Skalní útvary údajně vznikly během mohutného výbuchu sopky (poslední pozůstatek po erupci je jezero Taupo: Je to vlastně obrovský zaplavený kráter). Leze se po kapsičkách a jamkách.

116.7kB
Lezení ve Wharepapa South

Tongariro Northern Circuit

16.5kB

Jedním z nejkrásnějšíh a pro Čecha snad i nejexotičtějším trekem na Severním ostrově Nového Zélandu je bezpochyby Tongariro Northern Circuit.


Výstup na vulkán Mt. Ruapehu

Po Severním okruhu v Národním parku Tongariro si dáváme jeden den volna na načerpání nových sil, doplnění zásob a získání informací potřebných k výstupu na Mount Ruapehu.

Mount Ruapehu je nejvyšší horou na Severním Ostrově Nového Zélandu - má 2797 metrů. Jedná se o stále ještě aktivní vulkán. Poslední větší erupce byla zaznamenána v roce 1996. Nebezpčí nehrozí pouze při samotném výstupu na Ruapehu, ale i při pohybu v jeho okolí - hrozí zde totiž tzv. Lahar. V současné době je celé okolí kráteru považováno za nebezpečnou oblast. Přestože je kolem kráteru rozmístěno několik zařízení, které sledují aktivitu hory, k erupci může dojít v kterýkoli čas.

Čas kolem oběda trávíme v Turangi a odtud se vydáváme do blízého pstruhového centra. Odtud pak míříme zpět do Whakapa Village. V návštěvnickém centru ještě zjišťujeme poslední informace k výstupu na Mt. Ruapehu, který chceme zdolat zítra. V podvečer se jedeme podívat k nástupu.

Noc jsme strávili v pohodovém, leč trochu přeplněném DOC kempíku. Ráno brzy vstáváme.

123kB
Planina na rozlehlém vrcholu Mount Ruapehu

Autem se dá dojet po asfaltce až na parkoviště u lyžařského centra. Odtud se dá nahoru buďto lanovkou, nebo po svých. Cesta k horní stanici lanovky není značená, ale při pohledu na Ruapehu celkem dobře vidíme, kam se máme dostat, tak to bereme cestou necestou. Po necelých dvou hodinách výstupu se dostáváme na nějaký hřebínek a všude kolem nás jsou jen vysoké skalnaté srázy, které nám odřízly postup. Od konečné stanice lanovky nás teď dělí hluboké údolí. Nic naplat, vracíme se tedy kousek zpět a v místě, kde už není sráz tak vysoký sestupujeme suťoviskem dolů.

Jsme na horní stanici lanovky. Odtud jdeme již podle schémátka v průvodci. Cesta vede chvíli po skále, pak ale překračujeme sněhovou čáru a příjdou na řadu mačky. Stoupáme po ledovci Knob s Mt. Ngauruhoe za zády až do sedla na okraji kráteru.

Za chvíli stojíme na Domu (možná to není úplně ofiko název). Je tady postavená bouda pro nouzové přenocování a seismologické zařízení. Z Domu je nádherný výhled na celý kráter. Kráterní jezero je hezky modré a válí se po něm páry.

Máme v úmyslu vylézt na nejvyšší z vrcholků kráteru - na Tahurangi (2797m). Nejprve sestupujeme po kráterním ledovci. Následně se napojujeme na hřeben, po kterém chceme dojít až na vyhlídnutý vrchol. Některé ze skalních věžiček vyžadují trochu lezení. Skála se zdá dost nestabilní, tak je většinou raději obcházíme po sněhu.

Tak na Tahurangi nakonec nedojdeme. V úseku, který je teď před námi bychom museli slézt z hřebene níž po úbočí vulkánu a to se nám nechce. Otáčíme a stejnou cestou jdeme zpět. Začínají se tvořit mraky, některé docela temné. Snad tady nezmokneme. No ale je to tady nádhera, jen co je pravda.

Cestu k horní stanici lanovky máme rychle za sebou, po sněhu to jde dobře. Odtud scházíme dolů až k parkovišti, kde nás čeká naše auto. Únava je značná, výlet to byl ale moc hezký.

Výstup na Mt. Ruapehu jsme zahájili z lyžařského areálu za Whakapapa Willage, kam se dostanete po Bruce Road. Další z tradičních výstupovek vede z druhé strany hory - ten jsme ale nenastudovali. Dá se to jít i jako přechod.

146.6kB
Kráter sopky Mount Ruapehu naposledy explodoval v roce 1997

Výstup od Whakapapa Willage: Pokud nevyužijete možnosti přepravy sedačkovou lanovkou, musíte jít nejprve mírně vpravo podél sloupů lanovky až na její horní stanici. Odtud se jde směrem na Dome a je možné si vybrat ze dvou tras, které sledují zhruba podobný směr. Jedna vede víc po skále, druhá více sněhem (tu jsme zvolili jako sestupovku). Výstup na Dom včetně sestupu se dá zvládnout (dle průvodce) za 7 hodin. V období, kdy jsme tam lezli my (polovina ledna) pro tuto část cesty nebyly mačky ani cepín vyloženě zapotřebí. Po sněhu se sice trochu šlo, ale bylo to v pohodě. Každý musí zvážit dle aktuálních podmínek.

Z Domu, kde je nádherný výhled na kráterní jezero se můžete vydat dál dle chuti. My jsme to vzali zprava po okraji kráteru na Tahurangi, ale cesta to byla docela komplikovaná. Furt se obcházel nějaký skalní hrot, něco přelézalo. Pro dosažení vrcholu sopky by bylo lepší dupat obloukem kolem jezera po kráterním ledovci a potom po sněholedovém svahu vylézt nahoru. Tady by se ale mačky a cepín rozhodně hodily. Sestup stejnou cestou.

Výstup na sopku Taranaki / Mt. Egmont (2518m)

Po výstupu na Mt. Ruapehu míříme do Národního parku Egmont, kde bychom rádi podnikli výstup na Mt. Taranaki neboli Mt. Egmont. Na Zélandu mají některé hory dvě jména, jedno původní maorské a jedno evropské.

Jedinou spojnicí mezi parky Tongariro a Egmont je silnice č. 43. Projíždíte krajinou, která je myslím právem nazývaná Forgotten World. Jednou projíždíme třeba tunelem, jehož klenbu podpírají jen dřevěné trámy.

Může být tak kolem desáté večerní, když přijíždíme do městečka Whangamomona. A věřte - nevěřte, přímo na cestě normální pařba. Lidi s pivními kelímky se houpou v rytmu hudby, nebo jen tak leží na cestě na balících slámy. Kapela hraje z balkónu nějakého hotelu. A šerif? Ten se jenom usmívá :-) No zkrátka, Nezbývá nám, než tady přespat a dál pokračovat ráno. Škoda že jsme po výstupu na Ruapehu tak unavení, určitě bychom se přidali.

197kB
Pohled do krajiny při výstupu na Mount Taranaki

Jak se nám podařilo později zjistit, městečko Whangamomona se prohlásilo v roce 1989 republikou. Samozřejmě neoficiálně. Mají i svého prezidenta a celnici. Jednou za dva roky se tady koná Republic Day a my měli to štěstí.

Tak jsme konečně dorazili do Stratfordu. Na kafi u informačního centra jsme se seznámili s Češkou Ivou a jejím kamarádem Fernandem z Brazílie - tak jsme se domluvili na zítřejší společný výstup. Celkem levné spaní ve městě jsme si našli na zahradě jednoho backpackeru.

Ráno vyrážíme od parkoviště na konci Pembroke Road. Iva s Fernandem už na nás čekají. Nejprve traverzujeme po svahu takovou křovinatou krajinou, pak začneme šlapat po úbočí sopky. Přecházíme do pásma sopečné suti a je to fakt pruda. Fernando to bere raději po všech čtyřech.

Jihozápadní pobřeží Severního ostrova

Ze Stratfordu, který nám sloužil jako základna pro výstup na Taranaki, míříme k pobřeží, podél kterého směřujeme obloukem na jih. Tady a severně od Wellingtonu je spousta míst, kde se natáčely scény do filmu Pán Prstenů. Tak míjíme Pelenorská Pole, Železný Pas i Helmův Žleb. Zastávku děláme ale až v Roklince. Jsme v Kaitoke Regional Parku. Tož zase pěkný prales, jinak nic extra zajímavého. Večer trávíme v kempíku v Greytownu (severovýchodně od jezera Wairarapa) s Annou a Honzkou, kteří tady zrovna pracují na vinici. Na zítřek nám doporučují dvě zajímavá místa v okolí: Útesy u Castlepointu - prý velice hezké místo, a potom Tuleně na Cape Palliser. Po dohodě volíme druhou možnost.

Cape Palliser

Ráno vyrážíme na Cape Palliser, nejjižnější místo Severního ostrova. Cestou se zastavujeme v Te Kopi. Mají tu hezké vyřazené buldozéry na vytahování lodí z vody, tak na nich trochu řádíme. V blízkosti podnikáme ještě asi tříhodinový výlet na Putangirua Pinnacles. Vítr od moře tady vymodeloval skály do zajímavých tvarů. I tady se natáčela jedna scéna filmu Pán Prstenů.

Popojíždíme ještě dál po cestě. A na skalnatých útesech pozorujeme tuleně! To je asi poprvé, co je vidím takhle v přírodě. Jsou to ale teda pěkní lenoši. Většina z nich se jen tak váli na útesech a chrní.

199kB
Tuleni na pobřeží u Cape Palliser

Kousek dál, vlastně na samotném Cape Palliseru, je ještě pěkný červenobílý maják.

Na večer přijíždíme k Wellingtonu. Původně jsme chtěli spát u majáku na pobřeží wellingtonského zálivu, ale až k němu se autem dostat nedalo. Markéta po nějakých gruzijských dobrodružstvích nechce spát takhle u města venku, tak se pokoušíme usnout v autě. Policajti se na nás přišli podívat asi dvakrát. Jednou mě probudila baterka, kterou nám policajt svítil do auta. Říkal cosi o "no camping" a já, zatímco jsem se vyhrabával ze spacáku, jsem se mu snažil vysvětlit, že tady rozhodně nekempujem. My bychom klidně odjeli, ale po té falšce vína by to nebylo úplně nejlepší řešení.

Wellington

Bezplatně zaparkovat auto ve Wellingtonu není žádná legrace. Nakonec se to ale podařilo. Celý den se flákáme po městě. Nejvíc času jsme v Te Papa muzeu, které se od ostatních liší především tím, že se tady na spoustu věcí dá sahat. Je tady k vidění - kromě muzejní klasiky - spousta věcí z maorské kultury. Fajn byl i simulátor zemětřesení, zábavné dotykové obrazovky, nebo obrovská digitální plocha, na kterou jste mohli plácnout třeba svoji fotku...

Poslední večer na Severním ostrově jsme si zaplatili nekřesťansky drahé ubytko v jednom Holliday kempu severně od města. Ráno ještě sháníme nějaké díly na naše auto v Pick a Part.

Hodinu po poledni vjíždíme na trajekt do Pictonu a opouštíme pevninu Severního ostrova Nového Zélandu. Na moři to docela slušně fouká. Občas se vykloním přes zábradlí, jestli nám před přídí neskáčou nějací delfíni, ale nic. Asi si válí šunky někde u dna.

Golden Bay a Farewell Spit

V Blenheimu jsme na vinici už druhý týden. Rozhodli jsme se vyrazit na úplný sever Jižního ostrova, na Cape Farewell. Cestou se zastavujeme v Nelsonu, abychom se podívali po vyhlášené sobotní tržnici. Mají tady hrozně hezké věci.

185.1kB
Strom na Cape Farewell

Lezení v Paynes Ford

Cestou na Farewell zastavujeme v lezecké oblasti Paynes Ford. Po skalách tentokrát nelezeme, protože nemáme žádné expresky (ani nikoho, kdo by nám je půjčil). Nakonec si jdeme aspoň zablbnout k řece, kde je nad vodou pověšené lano, na kterém se dá zhoupnout nad hladinu - a žuchnout tam. Na stejném místě je taky převislý bouldrovací převis, který je nádherně lezitelný.

Lezecká oblast Paynes Ford se nachází asi pět kilometrů jižně od Takaky. Skály jsou vidět už od silnice. Protože na Zélandu nemáme vybavení na skalní lezení, nelezli jsme tu. Ale skály vypadaly lákavě :-) Cesty se ale zdály být dobře odjištěné. Asi sto metrů od parkoviště je horolezecký kemp.

Puponga

Přijíždíme do Pupongy, nejsevernějšího městečka na tomto ostrově.

Je tu hezká pláž s výhledem na protější kopec. Odtud jedeme ještě kousek na západ, mrknout na útesy na Cape Farewellu. Cestou míjíme skály Old Man Rock.

Cape Farewell

Cape Farewell je moc hezké místo. Vysoké útesy spadají do moře. Slunce zapadá za kopec, je čas najít místo na spaní. To není tradičně úplně jednoduchá záležitost.

170.8kB
Vysoké útesy na Cape Farewell

Wharariki Beach

Tady jsme se nejprve zašli podívat na písečné duny na Wharariki Beach. Fakt bomba. Jsou tady dost velké vlny, ale od koupačky v oceánu odrazuje hlavně teplota vody. Krom toho jsou tady dost silné proudy. Nad mořem se na chvíli objeví duha a protože vítr fouká od ní k nám, za chvíli přichází i malá přeprška. Vítr fouká jako pominutý a mete nám jemný písek kam se jen dá.

Wharariki Beach je fakt pěkné místo. Tahle část je přístupné jinou cestou. Musí se jít kolem jezera Dune Lake. Na pláži jsem napočítal celkem tři skalní oblouky. Taky jsme tu viděli jednoho tuleně, jak se ráchá jen několik kroků od nás v příbojových vlnách.

Farewell Spit

Farewell Spit je takový ten cancourek úplně na severu Jižního ostrova. Je dlouhý možná tak 30km. Asi je zrovna odliv, moře uteklo kamsi daleko. Na pláži stojí "ofroadové" autobusy pro vokurky.

Nejprve jdeme kousek po pláži, pak to ale střihneme přes duny na druhý břeh Spitu. Vítr strašně fouká, ale je to tady parádní. Nádherné písečné duny.

Cestou zpátky bereme naše první novozélandské stopaře. Nejprve jednu Australanku a pak dva kiwíky. Vypadají tak trochu divoce.

86.2kB
Písečné duny na Farewell Spit

Nelson Lakes

Práce na vinicích v Blenheimu skončila o týden dřív, takže na další průzkum Nového Zélandu vyrážíme už na začátku března. Původně byly v plánu mořské kajaky v soundech na severu ostrova, ale pro deštivé počasí jsme zvolili raději turistiku.

Národní Park Nelson Lakes nejsou jen jezera Rotoroa a Rotoiti. Jsou to také hezké hory s dlouhými údolí, kde se dají podniknout pěkné treky. Hory mají charakter jako předhůří evropských Alp, mnohé vrcholky převyšují hranici 2000 metrů. Pohoří vzniklo při Alpinském vrásnění a bylo dotvořeno pohybem ledovců během několika následujících dob ledových.

135.3kB
Jezero Rotoiti v národním parku Nelson Lakes

Ze St. Arnaud na chatu Lakehead

Přijíždíme do turistického centra národního parku Nelson Lakes, kterým je St. Arnaud. Kromě návštěvnického centra a kempu tady toho moc není. Nad jezerem je nebe trochu zatažené, kopce v pozadí jsou ale úplně v mracích a zdá se, že tam i prší. Teprve kolem poledne, po krátké přepršce a rozpravě s dvojicí Čechů, kteří právě došli Travers-Sabine Circuit (zhruba šestidenní trek vedoucí přes sedlo Travers), konečně vyrážíme.

Jdeme po docela dobrém chodníku podél jezera Rotoiti tradiční novozélandskou buší. Asi hodinu před cílem našeho dnešního pochodu se docela slušně rozprší.

Pod stříškou chaty Lakehead chvíli čekáme, než přestane pršet, a pozorujeme důchodce, kteří v teple za oknem mastí karty a pijí něco, po čem jim slušně červenají nosy. Pršet už skoro přestalo. Táboříme pod stromy nedaleko chaty.

Stanování v NP Nelson Lakes je docela bezproblémová záležitost. Pokud si to dobře pamatuji, můžete si stan postavit kdekoli 200 metrů od chaty a 50 metrů od treku. Přeptejte se na to raději na informacích v St. Arnaud, kde zároveň můžete zjistit aktuální předpověď počasí a prohlédnout si expozici. Jinak v obou nelsonských jezerech jsou úhoři a koušou. Koupání fakt nedoporučuju. Bude se hodit repelent proti Sendfyes.

Od chaty Lakehead na chatu Angelus

Ráno je docela hezké. Tak snad přes noc trochu opadla voda v řece. Nechce se nám pokračovat dál po treku až k mostu přes řeku a odtud se vracet zpět. Voda je ledově studená a proud docela silný, tak to vezme nějaký čas, než najdeme vhodné místo k přebrodění.

Jsme na druhém břehu. Zase nám trochu začalo krápat na kebule. Zatrolené počasí! Překračujeme asi tak dva houpací mosty. Ten druhý vede na druhý břeh Hukere Stream. Tady se stezka spojuje s cestou, odkud přicházejí ti, kteří se rozhodli nebrodit řeku u chaty Lakehead. Podél Hukere Str. pak cesta stupá lesem stále nahoru. Značení je klasické DOCácké, tedy dobré. No, docela hezký les, sem tam je mezi stromy slyšet vzdálený vodopád (někdy i vidět).

104.2kB
Angelus Hut

Okolní kopce nás začínají svírat a buš po chvíli chůze zůstala za našimi zády. Výhledy jsou moc hezké. Konečně plýtké sedlo, za ním jezírko a kousek dál ještě jedno. A na jeho břehu na vyvýšeném místě konečně chata Angelus. Krásně hnědočervená - kontrastující se zabarvením okolní krajiny. Kolem se ještě o kousek výš zvedají strmé svahy okolních kopců, takže to vytváří dojem, jako bychom byli v nějakém kráteru. Stan si stavíme na druhé straně jezera Angelus, než je chata. A ty hvězdy večer! Kdyby nebyla venku taková kosa, zkusil bych to i vyfotit.

Pokud chcete spát v posteli na chatě Angelus, doporučuji včasnou rezervaci. Cesta přes Robert Ridge je totiž docela populární a na chatě může být plno. Cena za spaní na chatách v celém národním parku by se měla pohybovat kolem 10 NZD.

Z chaty Angelus přes Robert Ridge do St. Arnaud

Ráno vykoukneme ze stanu a nad námi totální modro. Tak sláva. Už včera jsme se s Markétou dohodli, že vynecháme plánovaný sestup k jezeru Rotoroa, využijeme dobré předpovědi počasí, a budeme pokračovat dál po Robert Ridge. Stoupáme nahoru po skalnato-suťovém svahu, jezero pod námi máme jako na dlani. Cesta po hřebínku je pohodová vycházka s moc hezkými výhledy na obě strany. Sluníčko svítí, fouká jen lehký vánek, takže si to náramně užíváme.

Hřebínek je dost široký - bez exponovaných úseků, takže by se dal jít i za špatného (deštivého a větrného) počasí. Cesta je dostatečně zřetelná a není moc kam uhnout. Ikdyž se v NP Nelson Lakes nechcete moc dlouho zdržovat, tenhle hřebínek si určitě dejte - stojí za to.

95.1kB
Přes Robert Ridge vede velmi pěkný úsek cesty od Angelus Hut

Svačina na platu na konci hřebínku je snězena, tak teď už jen sestup k parkovišti. Míjíme hezký shelter (přístřešek), který se vyloženě nabízí k (zakázanému) přenocování. Cesta pozvolna klesá k lesu a potom se do něj ponoří. Občas se otevře pohled na jezero, které je ještě dost hluboko pod námi.

Na parkovišti je docela hodně aut, snad nás někdo vezme. Dupat těch osm kiláků po asfaltu by byla pěkná pruda a nohy po dnešní tůře už mají taky dost. Zrovna se tady chystají k odjezdu nějací lidi - jdeme se zeptat - a za chvíli už se vezeme.

Na Nelson Lakes se mi to opravdu líbilo. Zalesněné je to jen do určité výšky, kopce už jsou hezky holé a výhledy tedy nádherné. Jen ty sandflies pobyt u jezer trochu znepříjemňují. Ve vyšších polohách už ale nebyly. Na Robert Ridge si objednejte dobré počasí, ať to stojí za to. No a po tůře se můžete (po zaplacení dvou dolarů v infocentru) i osprchovat v kempu v St. Arnaud.

Zajímavou alternativou by mohla být cesta přes Travers Saddle, kde je to prý taky fajn - to by už ale bylo asi na víc dnů. NP Nelson Lakes toho nabízí samozřejmě mnohem víc.

181.2kB
Jezero Rotorua

Copland Trek

15.6kB

Copland trek je standardně asi pětidenní značně náročný trek spojující národní parky Mt. Cook a Westland.


Wanaka a okolí

Wanaka je město, které nám sloužilo jako základna pro výstup na Mount Aspiring. Jinak tady nic extra zajímavého není, ale městečko je to docela hezké. Nejlevnější kemp jsme našli dál za městem (směrem na parkoviště u treku na Aspiring Hut) u jezera. 13NZD na osobu a placené sprchy za dolar. Abych nezapomněl, je tady lezení. Jedno hned kousek za zmiňovaným kempem, další o něco dál. Zajímavé vyhlídky do okolí by mohl za hezkého počasí nabídnout Roys Peak, kam vede pohodový trek přímo od cesty.

370.7kB
Ruka ve městečku Wanaka u stejnojmenného jezera

Puzzling World

Puzzling World je zaměřený na klamy, zejména ty optické. Docela zábavná byla místnost, kde bylo všechno nakloněné a vytvářelo to dojem, že je s gravitací něco špatně. Pak je tady ještě bludiště, kterým jsme s Markétou úspěšně bloudili.

Transport and Toy Museum

Soukromé muzeum, ve kterém je opravdu velká sbírka hraček a různých dopravních prostředků. Od kol a osobních a nákladních aut přes letadla až po těžkou vojenskou techniku. Všechno je to asi ve čtyřech hangárech. Bylo to docela zajímavé, ale návštěvu bych doporučil spíše jako alternativní program v případě špatného počasí.

142.1kB
Transport and Toy Museum

Výstup na Mount Aspiring

43.2kB

Stránka o výstupu na nádhernou horu Mount Aspiring / Tititea severozápadním hřebenem. Mount Aspiring (3027m) je nejvyšší vrchol v Národním parku Mount Aspiring. Mimo několik vrcholů v oblasti NP Mount Cook, je Mt. Aspiring hned dalším nejvyšším vrcholem Nového Zélandu.


Milford Trek

46.3kB

Milford Trek najdete v jihozápadní části Jižního ostrova Nového Zélandu v oblasti nazývané Fjordland. Je považován za jeden z nejkrásnějších treků světa.


Quenstown

Quenstown je město adrenalinových aktivit. Na každém kroku narazíte na něco, co propaguje širokou nabídku aktivit jako bunge jumping, jízda na tryskovém člunu, nebo lezení na skutečné skále. V zimě si tady můžete zalyžovat. Je tady i mezinárodní letiště, což je vzhledem k velikosti města dosti podivující. Quenstown leží na břehu jezera Wakatipu, všude kolem jsou pěkné kopečky, takže to tady je opravdu hezké. Není divu, že právě tady se točila řada scén ze Středozemě z filmu Pán Prstenů.

66.7kB
Parník na jezeře wakatipu jezdí z Quenstownu na protější břeh

Lezení na Sundial

Kolem Quenstownu se nachází několik menších lezeckých oblastí. Nejsou to sice stěny velkého formátu, ale vzhledem k nádherné okolní krajině si tady užijete spoustu hezkého lezení.

Tak například oblast Sundial. Nejedná se ani tak o oblast, jako spíš o jeden šutr tvaru obrovské kamenné plachty, který naleznete na úbočí Remarkables. Je tady jen pár cest, ale cesta sem je hezký výlet. My jsme si ho opravdu užili.

122.8kB
Lezení na Sundal

Přístup je trochu komplikovaný, doporučuji vyhledat popis v příslušném horolezeckém průvodci. Auto nechejte na prvním parkovišťátku u cesty do Skiareálu Remarkables. Odtud se dejte po cestě, která se odpojuje a u novostavby luxusní vilky se dejte podél plotu nahoru. Je to docela krpál. Potom podle plotu velmi dlouho doprava až k bráně. Odtud to vezměte nahoru podél můžíků až ke skále.

75.2kB
Lake wakatipu

Lezení na Quenstown Hill

Oproti Sundial je lezení na Quenstown Hill přístupově nenáročné. Je tady několik sektorů trochu víc vzdálených od sebe. My jsme lezli někde v západní části nad údolím - s výhledem na Ben Lomond.

113.9kB
Lezení na Quenstown Hill

Přechod hřebene Remarkables

Supr přechod, musím doporučit opravdu každému, kdo alespoň trochu leze, nebo mu nedělají problém náročnější horské exponované přechody. Je potřeba dojet po 14 km šotolinovce až do Skiareálu Remarkables. Přístup je popsán v průvodci, my jsme to ale nějak netrefili a na hřeben jsme se napojili až v místě, kde přistává vrtulník. Dá se to jít celé bez jištění, ale v některých úsecích se může lano hodit. Lezky netřeba. Hřebínek je dost exponovaný, výhledy na obě strany parádní.

127.2kB
Heliport na hřebeni Remarkables

Okolí Quenstownu

V Quenstownu nás zastihl nádherný podzim. První fotka je z jednoho našeho tábořiště u jezera, druhá z oblíbeného piknikového plácku kousek za městem.

114.9kB
Remarkables je opravdu pozoruhodný hřeben

Glenorchy

Glenorchy je jen malá vesnička na severním konci Lake Wakatipu. Je to tu moc hezké, dá se jet ještě několik kiláků severním směrem. Pastviny a hezké kopce kolem. Dál na sever je i nějaký ten kopec vhodný k zajímavému výstupu, např. Mount Earnslaw. Na něj už jsme to bohužel nestihli, protože jsme museli - z důvodu ubývajících financí - nastoupit do práce.

124.1kB
Glenorchy

Southern Scenic Route

Po absolvování deštivého Milford Treku ještě chvíli přemýšlíme o Kepler Treku. Kepler by měl být dle průvodce na tři dny, ale z pohledu do mapy to vypadá, že dva budou spadat do kategorie bushwalk. Toho jsme si užili v posledních dnech celkem dost. Rozhodli jsme se pro roadtrip po jihovýchodním pobřeží. V infocentru Te Anau jsme si k tomuto účelu pořídili DOC brožurku označením Southern Scenic Route.

70.5kB
Southern Scenic Route

Cestou jsme toho zažili a viděli opravdu hodně. Zabloudili jsme ve vápencové jeskyni, navštívili nejjižnější místo Nového Zélandu Slope Point, prošli jsme se po pláži se zkamenělými kmeny pravěkých stromů, viděli jsme tuleně a lvouny, pozorovali nejmenší tučňáky na světě - ti ale vylézají z moře po setmění, takže jsme je vlastně neviděli :-), navštívili města Invercargill a Dunedin, prošli se pod útesy na Tunell Beach, poseděli na fotogenických Moeraki Boulders, zabouldrovali na Elefant Rocks, projeli se Centrálním Otagem a skončili jsme v Cromwellu na sběru vína.

108kB
Nuget Point
124.8kB
Moeraki Boulders

Pokus o výstup na Mitre Peak

Mitre Peak je jakousi ikonou Nového Zélandu. Pohled na něj se nabízí všem návštěvníkům, kteří zavítají do Milford Sound. Odtud jej mají jako na dlani, proto je taky Mitre Peak nejfotografovanější vrchol v zemi.

Přestože vrchol přímo vybízí k výstupu, na jeho vrcholu stane ročně jen pár lidí. Není to dáno obtížností cesty, která vede k vrcholu, ale dostupností a zejména často špatným počasím. Na nástup cesty je nutné přeprava lodí. Milford Sound má 6800mm srážek ročně a prší tady v průměru 182 dní v roce.

205.8kB
Mitre Peak ve večerním oparu. Tento kopec je oprávněnou ikonou Nového Zélandu.

Honzka netrpělivě sleduje počasí. Když to vypadá, že budou za sebou tři hezké dny, okamžitě nasedáme do auta a míříme do Fjordlandu. Jsme zrovna v Centrálním Otagu a cesta je to dlouhá. Ale kopec láká svým neskrývaným půvabem, nedá se odolat. V noci přišel první sníh. Přespáváme jen tak na sedadlech auta. Ráno přijíždíme do Te Anau, kde máme s Honzkou a Annou sraz.

Cesta po Milford Sound Hwy je pohádková. Všude kolem strmé srázy, vrcholky jsou posypány sněhem z noční nadílky. Odpoledne se vyjasní. Jdeme zjišťovat, jak se dostat na druhý břeh, kde začíná výstup k vrcholu. Původně jsme si chtěli půjčit kajak. To bohužel k našemu překvapení a v rozporu s informacemi, které máme, nejde. Půjčení je možné pouze s průvodcem, kterému by se na nás asi nechtělo čekat. Nezbývá, než si pronajmout člun. Je opravdu drahý, na to, že na druhý břeh by skoro kamenem dohodil. Za člun platíme asi 240NZD. Co ale naděláme, když už jsme tady. Rychle balíme a nasedáme do člunu. Ten pak skáče po vlnách soundu a za chvíli už vysedáme na kamenité pláži pod Mitre Peakem. Jsme na úrovni moře, k vrcholu to máme 1692 výškových metrů. Člun pro nás přijede na druhý den v 5 hodin odpoledne. Vyrážíme do buše.

Noříme se do lesa. Je pokročilý odpolední čas, takže neotálíme a začínáme stoupat. Je to hotová prodíračka buší. Při výstupu se chytám větví, kořenů. Občas se daří jít po něčem, co připomíná stezku, sem tam narazíme na fáborek. Nad hlavami nám přelétá jedno letadlo za druhým, připadáme si jak ve Vietnamu. Když se svah narovná, právě začíná zapadat slunce. Místo pro stan se hledá velmi těžce. Po skromné večeři si sedáme na skalku, odkud máme dobrý výhled do okolí. Koukáme na siluety okolních kopců, hučící vodopád v dáli, temné vody soundu, kotvící výletní lodě pod námi září jak lampióny, měsíc je v úplňku. Honzka z batohu vytáhl nějaké Plzně, prostě pohoda.

361.9kB
Mitre Peak. Z druhé strany - z Milford Sound - hřeben zdaleka nevypadá tak dlouhý.

Ráno necháváme stany postavené a balíme věci potřebné k výstupu na vrchol. Cesta buší pokračuje ještě celkem dlouho, pak spadne o pár desítek metrů níž a zase začne stoupat. Je to opravdu únavné a dlouhé, dostáváme se do nepříjemného časového skluzu.

Postupujeme po skalnatém hřebeni. Honzka a Markéta slanili do sedla, odkud začínají lehčí lezecké pasáže. Na vrchol to máme ještě dobré dvě hodiny. Mně už je jasné, že si budeme muset vybrat mezi vrcholem Mitre Peaku a člunem. Anna zůstala v Milford Soundu, takže by pro nás člun o den později určitě poslala, ale dát znovu tolik peněz... Komunikace bohužel nefunguje, tady není signál. Taky už nemáme jídlo na další den. Špatně načasováno, škoda. Musíme to otočit. Čeká nás celá cesta zpátky. Na kamenitou pláž dorážíme asi 45 minut před plánovaným odjezdem člunu.

314.6kB
Mitre Peak. Toto bohužel není vrcholové foto. Dostali jsme se jen kousek nad hranici lesa. Další postup v časové tísni a vzhledem k podmínkám vzdáváme.

Výstup se tedy nezdařil, ikdyž jsme měli ideální podmínky (kdo ví, kdy zas takové budou) a velkou chuť dosáhnout vrcholu. Chyba byla v načasování, doba výstupu se nedala předem dobře odhadnout. Terén byl zejména v oblasti buše špatně schůdný a přestože průvodce popisoval výstup jako náročný jednodenní celodenní, my bychom na to potřebovali celé dva dny, nebo delší denní světlo, než jaké nám poskytnuly dny v půlce dubna.

Castle Hill

V Arthurs Pass National Park, na silnici spojující východní a západní pobřeží Jižního ostrova, asi 40km východně od městečka, které nese stejné jméno jako celý národní park se nachází boulderingová oblast, kterou by rozhodně neměl přehlédnout žádný lezec, který se na Novém Zélandu ocitl. Říká se, že Castle Hill je opravdovou mekkou boulderingu a v kvalitě a možnosti vyžití se může rovnat oblastem, jako je třeba Fontainebleau u Paříže.

101kB
Castle Hill. Mimochodem fotka vyhrála v prestižní soutěži Kýč roku

V oblasti je také spousta pěkných kopců, takže když začnou bolet prstíky, je stále co dělat. My jsme si vyhlídli Avalanche Peak, který je velice snadno dosažitelný a jedná se o pohodovou tůru. Dále jsme měli políčeno na Mt Rolleston, ale kvůli problémům s naším autem jsme jej už nestihli.

103.5kB
Castle Hill

Stejně jako v Castle Hill se dá bouldrovat a lézt i ve Flock Hill, ale tam jsme narazili na ceduli, že se jedná o soukromý pozemek a pokud chcete bouldrovat, máte kontaktovat farmáře nebo pár kiláků vzdálený backpacker. No, v plotě vedle cedule byla díra jako vrata, ale Flock Hill jsme nechali na jindy.

113.1kB
Castle Hill: Lezení tu má takový trochu pískovcový charakter

Jinak lezení tu má takový trochu pískovcový charakter. Materiálově se jedná o vápenec, skála je ale drsná a pískovcově oblá. Leze se tedy hodně na tření.

Výstup na Avalanche Peak (1833m)

Výstup na Avalanche Peak je opravdu pohodová záležitost pro každého. Je to taky asi jediný vrchol v okolí, kam vede DOCácký trek. Kopec sám o sobě není nijak výrazný, ale je odtud pěkný výhled na Mount Rolleston, což měl být náš následující projekt. Na vrchol vedou dvě přibližně rovnocenné cesty: Avalance Creak Track a Scotts Track. Druhý zmiňovaný tolik nestoupá a je tedy doporučován jako pohodlnější sestupová cesta.

345.8kB
Výhled z cesty na vrchol Avalache Peak

Jsme na vrcholu. I takřka zimní podmínky nezajistily, abychom tu byli úplně sami. Ale když dorazí lovci směřující na Crow Hut, my už máme po svačině a jdeme dolů.

Banks Peninsula

Banks Peninsula je poloostrov nedaleko Christchurch. Krajina je sice sopečného původu (poloostrov vznikl v důsledku volké sopečné erupce), ale už to není moc poznat. Lesy byly vykáceny a na travnatých kopcích se pasou ovce. Městečko Akaroa je docela příjemné.

125.2kB
Banks Peninsula

Mount Cook

Do stínu hory Mount Cook jsme přijeli hned po sklizni vína v Cromwellu. Bohužel jsme zde strávili jen jeden hezký večer. Hned druhý den ráno začalo pršet. V informačním centru jsme zjistili, že vyhlídky na zlepšení počasí (kam až sahala předpověď) jsou špatné, a tak jsme sbalili stan a zamířili na severovýchod k Banks Peninsula.

111.1kB
Horská alpská krajina v NP Mount Cook

Cesta zpátky na Severní ostrov

Na závěr mého pobytu na Novém Zélandu jsem si vypůjčil auto z půjčovny (a využil tak nabídku transfercar). Naše auto jsem prodal v Christchurch. Nutno říct, že takhle na konci sezóny to nebylo úplně jednoduché. Za půjčení auta jsem zaplatil 5 dolarů a vyrazil na pětidenní roadtrip. Cestou jsem z Kaikoury do Pictonu svezl dvě holky z Bulharska. Asi nejlepší byl vodopád nedaleko Raglanu.

114.7kB
Bridal Veil Falls
Poslední aktualizace 25.09.2015 v 11:31, © 2009 Lukáš Cimala